Komu posloužila královéhradecká expozitura ÚOKFK SKPV?
Uvědomění vyčerpatelnosti zdrojů fosilních paliv a potřeba ochrany ovzduší vyvolaly již dávno úvahy o nutnosti nalezení nových zdrojů energie, nezávislých na fosilních palivech a nezamořujících ovzduší oxidy uhlíku a dusíku. Požadavkům by mohla vyhovovat jaderná energie, kdyby její vhodnost nezpochybňovaly obavy z následků havarií jaderných elektráren. Do popředí zájmu se nakonec dostaly obnovitelné zdroje energie (dále jen OZE) a zájem o ně postupně rostl bez ohledu na jejich závislost na vnějších podmínkách, pro kterou se o nich někdy mluví jako o občasných zdrojích.
Iniciátorem jejich zavádění se staly orgány Evropské unie, které se snažily přimět členské státy, aby na jejich území začaly budovat příslušná energetická zařízení. Česká republika patří k těm, které k novinkám přistupovaly od počátku zdrženlivě. A stále jsme proti ostatní Evropě pozadu zhruba o dva kroky. Jako první se u nás začaly uplatňovat fotovoltaické elektrárny v r.2006. Zájem investorů byl malý, proto stát přikročil k významné finanční podpoře. Veřejnost i politici ve vtahu k novému směru v energetice nejásali. Záhy se uplatnila i závist kvůli domněle snadnému bohatnutí investorů, jejímž projevem bylo jejich označení za „solární barony“.
Na sklonku r.2010 stát zasáhl cenovou vyhláškou Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) proti rozvoji fotovoltaické energetiky podstatným snížením finanční podpory s účinností od 1.ledna r.2011. Některé investory, kteří financovali výstavbu OZE s použitím vysokých úvěrů, ohrozil krachem. Nastal běh o závod s cílem získat licenci ERÚ pro provoz fotovoltaické elektrárny do 31.prosince 2010.
Dle mého laického názoru ERÚ prudkým snížením výkupní ceny porušil energetický zákon, který jej zavazoval při stanovení ceny postupovat transparentně a stanovit ji tak, aby umožnila pokrytí oprávněných nákladů, odpisy a přiměřený zisk tak, aby byla zajištěna návratnost investice a přiměřený výnos v době životnosti zařízení. Velikost meziroční změny výkupní ceny byla omezena zákonem, čehož ERÚ nedbal. Stálost podmínek pro podnikání vzala za své. Něco podobného se stalo ve Velké Británii, kde si nakonec „solárníci“ vysoudili kompenzace ztrát.
Snížení výkupní ceny státu nestačilo. Zatížil pak ještě tento obor podnikání „solární daní“, která snížila rentabilitu výroby elektřiny z OZE. Současně se „solární baroni“ stali předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení a řada z nich skončila před trestním soudem. Také správní soudy se začaly chovat nepřátelsky. Výsledky jejich zájmu byly různé. Zhoršení finančních podmínek a častá kriminalizace podnikatelů v OZE vedly k útlumu zájmu o jejich další šíření. Další budování fotovoltaických elektráren pak zhruba 10 let stagnovalo.
Významnou úlohu v potírání ať již skutečných nebo jen smyšlených provinění „solárníků“ sehrála královéhradecká expozitura Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality PČR (dále jen ÚOKFK), vůči které pravomoc dohledu a dozoru uplatňovala brněnská pobočka Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Mnozí „zákazníci“ těchto úřadů vzpomínají s hořkostí zejména na policistu Pavla Pinku a státního zástupce Radka Mezlíka.
Právní vývoj šel dál. Většina pronásledovaných „solárních baronů“ by dnes směla spustit svá zařízení, aniž by musela žádat o licenci ERÚ. Ve zpětném pohledu tehdejší aktivity policie a státních zástupců a na ně navazujících soudů díky vývoji legislativy nabyly povahu absurdity. Za těchto okolností je na místě otázka, komu či čemu měla prospět horlivost královéhradeckých policistů a brněnských žalobců.
Anomáliemi kriminalizace „solárních baronů“ se nehodlám v tomto článku zabývat. Jako laický publicista jsem se touto záležitostí zabýval od r. 2013. Koho to zajímá, nechť navštíví můj blog nebo web spolku Chamurappi z.s. Poslední články jsem vydal v r. 2023.
Dnes mě zajímá vývoj právního přístupu státu k budování OZE. V počátcích byl nedůvěřivý a zahrnoval podezíravost v nazírání na poctivost záměrů podnikatelů v OZE. To bylo podhoubím pro sklon ke kriminalizaci jejich počínání. Postupně ale vědomí o nezbytnosti budování OZE sílilo a v judikatuře zejména správních soudů se začal nesměle uplatňovat právní názor, že budování zařízení OZE je věcí veřejného zájmu. Vývoj urychlila energetická krize, vyvolaná účinky války na Ukrajině a zesilovaná vlivem „zelené“ ideologie. Změny v myšlení se opět začaly projevovat nejdříve v orgánech EU. Ale i u nás postavení OZE jako věci veřejného zájmu se prosadilo v několika judikátech správních soudů a nakonec je upravil zákon č. 19/2023 Sb., přezdívaný LEX OZE, který nabyl účinnost 24.ledna 2023.
Vnucuje se otázka, jaký vliv by uznání budování OZE jako věci veřejného zájmu mělo na choutky orgánů činných v trestním řízení na pronásledování „solárních baronů“. Jako laik se domnívám, že by bránilo nedbání zásady subsidiarity trestního práva. Většinu skutečných či domnělých pochybení, zjištěných policií při jejich vyšetřování, bylo možné již tehdy řešit ve správním řízení podle energetického zákona. Ve většině případů by trestní postih byl na místě až v případě, že by žadatel o licenci či provozovatel OZE nesplnil uložená nápravná opatření či nezaplatil stanovenou pokutu. Stíhatelné by samozřejmě byly klasické podvody, ovšem s výjimkou těch, které policie či státní zástupci vložili do hlav žadatelů o licence a ve skutečnosti se nestaly ( i takové případy jsem zaznamenal).
K dodržení zásady subsidiarity trestního práva, a tedy případného upřednostnění sankcí ve správním řízení podle energetického zákona před trestním řízením, byly silné důvody. Zřizování fotovoltaických elektráren bylo novinkou, jejíž právní režim byl plný neujasněných detailů. Pravidla v řadě případů stanovily soudy zpětně se zpožděním pěti a více let od činu. Současně licenční řízení na sklonku r.2010 probíhalo v chaosu, vyvolaném drastickou změnou ceny za vyrobenou elektřinu. Investoři se snažili získat licenci do 31.prosince 2010 a v časové tísni se snažili cestu k ní zkrátit, pokud to šlo. Na druhé straně ERÚ měl potíže se zvládnutím přívalu žádostí.
Pro uplatnění zásady subsidiarity trestního práva byly vytvořeny organizační i právní předpoklady. Vznikl nezávislý Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ) s oprávněním vydávat licence pro provozování energetických zařízení a kontrolovat dodržování ustanovení energetického zákona v elektroenergetice. Je oprávněn ukládat pokuty nebo stanovit nápravná opatření dle správního práva.
V kritické době na sklonku r.2010 aspoň vedoucí pracovníci ERÚ měli potřebné odborné vzdělání a praxi v oboru elektroenergetiky. Policisté a státní zástupci, kteří již v r.2011 zahájili křížovou výpravu proti investorům, kteří získali licence na sklonku r.2010, se odbornou způsobilostí mohli pochlubit jen výjimečně.
Problematičnost potlačení zásady subsidiarity trestního práva je zřejmá na jednom „příkladu ze života“. Rozhodujícím úkonem v licenčním řízení byla obhlídka zařízení elektrárny na místě pracovníky ERÚ. Při jedné obhlídce se ukázalo, že investor převzal od dodavatele zařízení jako dokončené, byť na něm byly drobné nedodělky. Protokol o převzetí potřeboval jako doklad o vlastnictví elektrárny. Musel si jej obstarat s určitým předstihem, aby jej mohl předložit komisi ERÚ včas. Komise pracovníků ERÚ v tomto případě kvůli nedodělkům nedala souhlas k vydání licence. Při následném jednání ERÚ stanovil investorovi krátkou lhůtu na odstranění nedodělků, čili k uvedení stavu zařízení do souladu s protokolem o převzetí. Na základě opakované obhlídky zařízení na místě pak komise ERÚ dala souhlas k vydání licence, protože nedodělky byly odstraněny. Nezávisle na tom státní zástupce, zřejmě neznalý praxe licenčního řízení, obvinil žadatele z pokusu o podvod, neboť se domníval, že chtěl převzetím nedokončeného zařízení uvést ERÚ v omyl, tedy podvodně vylákat licenci. Netušil, že o vydání licence rozhodne obhlídka zařízení pracovníky ERÚ, nikoli protokol o převzetí zařízení.
Příkladem neujasněnosti právních podmínek pro získání licence je nakládání správními i trestními soudy s revizními zprávami, které pořizovali certifikovaní revizní technici za účelem prověření provozuschopnosti a bezpečnosti elektráren. Dobová normativní základna umožňovala provést revizi elektrické rozvodné sítě dříve, než k ní byly připojeny fotovoltaické panely. O pět let později začaly soudy prosazovat názor, že takový postup byl nesprávný. Významnou úlohu sehrál Nejvyšší správní soud, který razil zásadu, že revizní zprávu nelze vypracovat před úplným dokončením zařízení elektrárny. Na názoru na přípustnost revizních zpráv, pořízených před připojením solárních panelů, se neshodli znalci, obstaraní soudem, žalobcem či obhajobou. S „nevyhovujícími“ revizními zprávami a jejich autory pak orgány nakládaly různě: někdy licenci ponechaly v platnosti, jindy ji odebraly, revizním technikům buď uznaly jednání v dobré víře, nebo je poslaly za mříže.
Jak ve správním, tak v trestním řízení bylo nutné stanovit výši škody, která by vznikla, kdyby investor neoprávněně prodával vyrobenou elektřinu za původní, zvýhodněnou cenu. V trestním řízení to bylo důležité kvůli zařazení skutku do pásma rozpětí trestních sazeb. V některých případech si příslušný činitel (např. Radek Mezlík) nelámal hlavu a vypočítal hypotetickou škodu tak, že předpokládaný objem vyrobené elektřiny za celou dobu životnosti zařízení vynásobil rozdílem mezi zvýhodněnou a sníženou cenou. Samozřejmě nikdo nemohl ručit za to, že elektrárna bude skutečně tak dlouho vyrábět a dosáhne předpokládaného objemu produkce, nebo že nedojde k další změně cen. Pokud už policie uznala, že škodu by měl odhadnout odborník, nejraději sáhla po znalci Josefu Michálkovi, který ale dodal jen odborné stanovisko bez znalecké doložky. V jednom případě si vysloužil pokárání předsedou krajského soudu. Není bez zajímavosti, že sousedem znalce v místě bydliště byl vyšetřovatel, který se ze studií přátelil s žalobcem a s místopředsedou ERÚ, jenž vyvolal předmětné trestní řízení.
ERÚ zřejmě nezvládl nával žádostí o licence „bez ztráty květinky“. Jeho základním úkonem v licenčním řízení byly obhlídky elektráren na místě jeho komisí. Energetický zákon stanovil, že revize zařízení smí provádět pouze pracovníci s přiměřeným vzděláním a praxí, vyhovující kvalifikačním nárokům, stanoveným vnitřním předpisem kontrolující organizace. Provádění revizí neoprávněnými osobami energetický zákon kvalifikuje jako přestupek. ERÚ nevydal vnitřní předpis o kvalifikaci pracovníků, kteří prováděli obhlídky elektráren žadatelů o revizi. Certifikované pracovníky proto ani nemohl mít. V některých případech pak k vyhodnocování žádostí o licence a k provádění obhlídek zařízení používal zaměstnanců s nedostatečným nebo vůbec žádným odborným vzděláním. Orgány činné v trestním řízení paradoxně považovaly záporná rozhodnutí takto sestavených komisí za zákonné důkazy, jindy bez ohledu na jejich kladné rozhodnutí popíraly zákonnost vydání licencí.
Soudní praxe se ale časem vyvíjela odklonem od zběsilé potřeby pronásledování „solárních baronů“, a to jak v trestním, tak ve správním soudnictví. Příznivou úlohu sehrál Ústavní soud, který do některých procesů vnesl institut dobré víry, běžný v jiných agendách. Uplatnil se v hodnocení počínání revizních techniků, kteří provedli revizi rozvodných sítí elektráren bez připojených solárních panelů: bez zlého úmyslu jednali v souladu s dobovou normou. Nebo se uplatnil v případě statutárních představitelů investora, kteří převzali od dodavatele zařízení s chybnou revizní zprávou: neměli oprávnění a tedy ani možnost zkontrolovat její správnost a její dodání bylo smluvní povinností dodavatele. Obecně Ústavní soud prosazoval názor, že dílčí pochybení v licenčním řízení nemusí vždy nezbytně vést k odnětí licencí a tím ke vzniku hospodářských škod. A upozornil, že je nutné přistupovat uvážlivě k posouzení společenské škodlivosti pochybení v licenčním řízení.
Nastal i určitý odklon od snahy ukládat drakonické tresty, přiměřené spíše pro závažnou násilnou trestnou činnost. Dobrým námětem pro diplomovou práci vysokoškolského studenta práv by mohlo být srovnání časových řad rozsudků ve fotovoltaických kauzách u Krajského soudu Brno jako soudu nalézacího a u Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, které soudily většinu „hříchů“ budovatelů fotovoltaických elektráren.
Např. v jednom rozsudku z r. 2016 nalézací soud potrestal revizního technika odnětím svobody na 5 let a 6 měsíců a peněžitým trestem 100 tis. Kč a statutárního představitele investora k odnětí svobody na 7 let a 6 měsíců a peněžitému trestu 7 milionů Kč. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací snížil tresty odnětí svobody na 4 roky odnětí svobody u revizního technika a 6 roků a 9 měsíců u statutárního zástupce investora. Peněžité tresty ponechal. V r. 2021 v kauze se shodnými „proviněními“ nalézací soud potrestal revizního technika trestem odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem. Statutárního představitele k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců a peněžitému trestu 3 miliony Kč. Odvolací soud v r. 2022 oba obžalované zprostil obžaloby, neboť jejich „zločiny“ nebyly trestným činem. „ Když dva dělají totéž, není to totéž“.
Při posuzování procesů u trestních i správních soudů se „solárními barony“ s odstupem času docházím jako laik k závěru, že právní podmínky, za nichž probíhalo projednávání jejich hříchů, nebyly úplně stejné. Zejména že přísnost jejich hodnocení je různá. Je pravděpodobné, že v některých případech nalézací soudy dospěly k nespravedlivým rozsudkům, jež se nepodařilo napravit řádnými ani mimořádnými rozsudky. Obětmi nespravedlivých rozsudků se stali lidé, kteří se do fotovoltaického byznysu vydali s přáním vyjít vstříc zájmům státu, který se snažil vyhovět požadavkům Evropské unie. Kdyby nedbali výzev státu, asi by se nikdy nedostali před soud. Nelze jim zazlívat, že sedli státu na vějičku finančního zvýhodnění, protože vytváření zisku je povinností podnikatele.
Soudím, že v zájmu spravedlnosti by soubor správních i trestních rozsudků ve fotovoltaice měl být podroben zpětnému nezávislému odbornému přezkumu a případně zjištěné křivdy by měly být zahlazeny. Je to výzva pro ministra spravedlnosti, aby se nad situací zamyslel a případně zadal přezkum nějaké kompetentní instituci. Nápravu některých křivd by možná ještě mohl umožnit „vlastními silami“, tedy podáním stížnosti pro porušení zákona. Musel by ovšem především dosáhnout toho, aby aparát ministerstva k podnětům nepřistupoval s přesvědčením, že není co řešit, protože vše již posoudila a rozhodla bývalá ministryně spravedlnosti, exprokurátorka Marie Benešová. Není také jisté, jak by se ke stížnostem pro porušení zákona stavěli soudci Nejvyššího soudu, jenž ve většině případů rozhodoval o dovolání.
Výstupem z přezkumu, provedeného ministrem zvolenou institucí, by mohla být speciální amnestie prezidenta republiky.
==================================================
V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu https://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1573 jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.
Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
==================================================
https://www.chamurappi.eu/novinky-a-akce/komu-poslouzila-kralovehradecka-expozitura-uokfk-skpv-/
