Oběti justičních omylů nebo zločinů mají nerovnoprávné postavení ve sporech o odškodnění za nesprávný až zločinný postup orgánů činných v trestním řízení.
Česká justice uveřejnila článek ČTK o zatímním hubeném výsledku sporu bývalé trestně stíhané předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Aleny Vitáskové se státem o odškodnění za víceleté ničení jejího života svévolí orgánů činných v trestním řízení. Šéfredaktorka zdůraznila jeho důležitost zařazením do svého výběru.
Až na ustálené klišé o získání licence nedokončenými chomutovskými fotovoltaickými elektrárnami podnikatelského klanu Zemků, které má do pravdivosti hodně daleko, bych neměl článku co vytknout. Zaujal mě ale jako ilustrace nerovnoprávného postavení obětí justičních nešvarů mimo jiné ve sporech o odškodnění za nesprávný až zločinný postup orgánů činných v trestním řízení.
Pokud se občan dopustí porušení zákona, stát má dostatek nástrojů k potrestání. Při jejich použití se v nejlepším případě řídí pravidly, která si sám nastavil a pronásledovaný na ně nemá žádný vliv. V horších případech jdou ale pravidla stranou a nastupuje libovůle a podjatost mocných úřadů, proti nimž je obrana velmi obtížná a často beznadějná. Když ale výsledek řízení skončí pro oběť příznivě, většinou se nikdo ani neomluví a poškozený musí prosit o odškodnění, přičemž stát se snaží odškodnit pokud možno co nejméně, nejlépe vůbec.
To je samo o sobě špatné, ale ještě horší je skutečnost, že viníci přehmatů za ně nenesou odpovědnost kázeňskou ani trestní a nepodílejí se finančně na vypláceném odškodnění. Může se dokonce stát, že je stát za špatnou práci odmění povýšením. Odškodňovací zákon sice umožňuje vymáhání spoluúčasti na odškodnění v regresním řízení, ale pouze v případě, že kazisvět byl kázeňsky potrestán. To se ale děje jen výjimečně, protože provinilce chrání stavovská solidarita a bezzubost příslušné legislativy. Navíc v době, kdy pravomocný rozsudek prokáže vadnost postupu v trestním řízení, procesní lhůty kárného řízení již dávno vypršely.
Na případu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové jsou dobře viditelné projevy a následky nerovnoprávnosti postavení pachatelů přehmatů a jejich obětí. Obě dámy se nakonec dočkaly zprošťujících rozsudků (Alena Vitásková dokonce dvakrát). Odůvodnění zproštění lze vyložit i tak, že se vyšetřovatel Daniel Pinka a žalobce Radek Mezlík dopustili vůči nim křivého nařčení nebo prokázali své fušerství a Aleš Novotný jejich obvinění s potěšením přijal a použil proti nevinným.
Trestní stíhání Michaely Schneidrové bylo zahájeno již v říjnu 2012, a to spektakulárním zatčením a vyvedením drobné ženy z pracoviště spoutané v „medvědech“. Alena Vitásková převzala obvinění v březnu 2013. Do soudní síně vstoupily poprvé 2. června 2014. Zlomyslný Radek Mezlík je přihodil k osmi obžalovaným zapojeným do licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren podnikatelského klanu Zemků, ačkoli s jejich jednáním neměly nic společného. Obě nastoupily do Energetického regulačního úřadu mnohem později.
Nebyla žádná překážka pro jejich stíhání v samostatném řízení. Podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale musely mařit život vysedáváním v soudní síni nebo aspoň placením účasti obhájce při zbytečném jednání. Jejich náklady na obhajobu se tak zbytečně zvyšovaly. Ústního vyhlášení rozsudku se dočkaly až 16.února 2016. Soudce Aleš Novotný se při vyhlášení rozsudku usvědčil z povrchní znalosti spisu: o Aleně Vitáskové tvrdil, že se do funkce dostala „díky nějakému jednání Jany Nagyové“, a podivoval se nad tím, že si ze starého vedení ERÚ ponechala právě jen Michaelu Schneidrovou, která ovšem nikdy dříve v ERÚ nepracovala.
To mu nikterak nebránilo odsoudit je obě k trestu odnětí svobody v trvání 8,5 roku. Žily pak až do odvolacího řízení 17. ledna 2017 v hrůze, že je čeká mnoho let vězení. Přiznám se, že jsem vyhlášení rozhodnutí soudcem Ivo Lajdou poslouchal se svíravým pocitem strachu. Obžalované určitě trpěly mnohem více. Alenu Vitáskovou odvolací soud zprostil obžaloby. Unikla vězení, ale žila dále v nejistotě, protože tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, bezostyšně se opíraje o nepravdivá tvrzení.
Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest a poslal ji do vězení. Tvrzení, že její odsouzení bylo kruté a nespravedlivé, vyplývá i ze srovnání jejího osudu s výsledky trestního řízení u stejného soudu proti jejímu předchůdci Jaroslavu Vítkovi. Jejich „trestné činy“ byly téměř shodné, ale Jaroslav Vítek si vysloužil pouze podmíněný trest. Nebyl s ním spokojen a nakonec se rovněž dočkal zproštění. Michaela Schneidrová si pak užila život v nejhorší ženské věznici ve Světlé n. S., odkud ji po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11. prosince 2018. Ponechal ji ale v nepříjemném postavení obžalované. Tímto usnesením vrátil jejich případy zpět senátu Aleše Novotného, který obě dámy dne 13. listopadu 2019 zprostil obžaloby.
Pro Alenu Vitáskovou tím trápení z tohoto procesu skončilo. Ale Michaela Schneidrová žila v hrůze dále, protože Radek Mezlík se proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. Definitivního očištění se pak dočkala u Vrchního soudu v Olomouci až 24. června 2020. Nevím, zda Radek Mezlík nevěděl, že s odvoláním nemůže uspět, takže se opakovaně usvědčil z fušerství, či zda věděl, ale prostě se mu zachtělo obžalovanou potrápit. Pokus o vyvolání kárného řízení s ním kvůli tomuto darebáctví byl samozřejmě neúspěšný, protože státní zástupci mají přece na týrání obžalovaných nezadatelné právo.
Suma sumarum, obě dámy žily dlouhou dobu kvůli fušerství a podjatosti Daniela Pinky, Radka Mezlíka a Aleše Novotného ve strachu, mařily život vysedáváním v soudní síni a platily vysoké náklady na obhajobu. To vše se přeneslo do jejich rodinného, společenského a profesního života a poznamenalo jejich zdraví. Zejména Alena Vitásková byla terčem hanlivých výpadů nepřátelských novinářů. O odškodnění musely poprosit. Jejich nárok na odškodnění je důvodný. Hrůzu, kterou prožily, nelze penězi vyvážit. Je proto trapné, když Aleně Vitáskové zatím ministerstvo a soud přiznaly částky, jež dle mého odhadu nepokryjí ani náklady na obhajobu. A ještě hůře si stojí Michaela Schneidrová: Ministerstvo spravedlnosti jí nepřiznalo nárok na úhradu nákladů na právní zastoupení, takže se musí soudit.
Zato původce jejich trápení stát přímo hýčká. Aleš Novotný dále nerušeně soudí. Během let se jeho chování v soudní síni trochu změnilo, ale od sklonu k odsuzování nevinných a k ukládání drakonických trestů se neoprostil. Ještě lépe je na tom Radek Mezlík, který z pozice vedoucího brněnské pobočky Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přešel jako žalobce do Úřadu evropského žalobce. Všechny pokusy o vyvolání kárného řízení nebo dokonce trestního řízení proti němu ztroskotaly.
Obrázek této dvojice by nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jejich úlohu v trestním řízení proti osmi spoluobžalovaným výše zmíněných dam. Radek Mezlík má určitě vinu na neštěstí Alexandra a Zdenka Zemkových, kteří v řízení kvůli licencím pro chomutovské fotovoltaické elektrárny jako jednatelé investujících společností v rámci administrativní přípravy na rozhodující fázi licenčního řízení převzali protokolárně do majetku svých společností zařízení elektráren, na kterých byly nepatrné nedodělky, jež nebránily jejich bezpečnosti a provozuschopnosti. Žadatel musel v licenčním řízení prokázat, že je majitelem zařízení.
Povedený žalobce je napadl tvrzením, že elektrárny nebyly ani zčásti dokončené, a obvinil je z přípravy pokusu o oklamání ERÚ. Tím vyvolal domnění, že došlo k strašnému zločinu, což povzbudilo Aleše Novotného k vyměření vysokých trestů. Ve skutečnosti domnělý připravovaný podvod existoval jen v jeho hlavě a nemohl se zdařit, protože ERÚ před udělením licencí vyslal na místo třikrát komisi, která posléze 31. prosince 2010 dala souhlas k vydání licencí. Pokud připustíme, že licence byly vydány neoprávněně, je zcela nepochopitelné, že členové komisí nestáli před soudem jako spoluviníci podvodu a jsou stále činní na odpovědných místech.
Hysterický výrok Radka Mezlíka ocenil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací takto: „Přesto však v tomto směru ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr.ř. odvolací soud musí konstatovat pochybení nalézacího soudu, které našlo svůj výraz v kosmetické úpravě skutkové věty původně uvedené pod bodem 1) výrokové části napadeného rozsudku, kdy bylo možno dát za pravdu obhajobě stran námitek gramatické a logické formulaci, že obžalovaní v případě tzv. předávacího protokolu datovaného dnem 29.11.2009 věděli, že fotovoltaická elektrárna (Saša-Sun, s.r.o., nebo Zdeněk-Sun, s.r.o.) „není dokončena ani z části“ a je ve výstavbě. Je třeba přisvědčit, že takováto formulace může evokovat stav, jako by s výstavbou elektrárny de facto nebylo vůbec započato. Jde však v případě takové varianty o závěr formulačně nepřijatelný, resp. minimálně zavádějící, s ohledem na to, že rozpracování staveb fotovoltaických elektráren přece jen bylo zjištěno (i při akceptaci stavu pro obžalované nejméně příznivého).
Ve spojení se zjištěním tří soudů, že žalované skutky obou dam nebyly trestnými činy, tento citát staví žalobce Radka Mezlíka do velmi nepříznivého světla. Za těchto okolností se nelze než divit, že dostal příležitost, aby škodil lidem na nadnárodní úrovni.
========================
