Rozhovor ze serveru: parlamentní listy:

Původně chtěl napsat otevřený dopis. Nakonec se ale rozhodl pouze veřejně vystoupit a poskytl nám rozhovor, protože na otevřené dopisy občanů, kteří něco navrhují nebo žádají, se stalo módním neodpovídat.

Předseda Spolku Spravedlnost Petr Vašát v obsáhlém rozhovoru hovoří o řádění přemotivovaných státních zástupců a soudců v zinscenovaných kauzách a o neschopnosti nebo neochotě prezidenta Miloše Zemana postavit se zlu a napravit křivdy a zjevnou nespravedlnost prostřednictvím institutu milosti. Miloš Zeman podle něj už není tím Milošem Zemanem, tak jak jej poznal a ministryně spravedlnosti Marie Benešová není tou energickou, statečnou ženou, která se nenechá ovlivnit ve svém rozhodování.

Pane předsedo váš spolek poukazuje na soudní procesy, které jsou dle vás ovlivněny mediální štvanicí a zájmy vlivných skupin v pozadí. Velmi intenzivně se zabýváte například kauzou dvou chomutovských solárních elektráren, kde byli podle vás odsouzeni nevinní lidé. Jaký je aktuální stav v této věci?

Cesta ke spravedlnosti v podmínkách ČR je někdy obtížná a dlouhá. Někdy dokonce zcela slepá. Kam až sahají chapadla chobotnice, jsem se znovu přesvědčil, když se mi téměř po roce dostalo do ruky strohé úřední oznámení o rozhodnutí ministryně spravedlnosti Marie Benešové o zamítnutí žádosti o udělení milosti pro nespravedlivě odsouzené a uvězněné v kauze FVE Chomutov pana Šupinu a Čimperu. Tu jsem jako předseda Spolku Spravedlnost zaslal v polovině loňského roku v naivní víře v institut milosti prezidentovi ČR Miloši Zemanovi. Protože jsem odeslal žádost přímo panu prezidentovi, tak se nebudu nějak podrobně zabývat přístupem ministryně spravedlnosti, i když moje důvěra k ní velmi poklesla.  Ani ne tak tím, jak rozhodla v této věci, ale tím, co udělala pro to, aby mohla rozhodnout jinak. Bláhově jsem se domníval, že jde o energickou, statečnou ženu, která se nenechá ovlivnit ve svém rozhodování. Bohužel, zatím ani nenašla dostatek odvahy, aby ze své pozice,  v rámci  probíhajícího dovolání, které má již nějakou dobu na stole zabránila řádění přemotivovaných státních zástupců a soudců v této zinscenované kauze. Obávám se, že to dopadne stejně jako v případě žádosti o milost.

Myslíte, že to může být způsobeno tím, že se tak trochu bojí do věcí řádně říznout, protože prakticky ihned po jejím nástupu do čela ministerstva spravedlnosti se vyrojily demonstrace proti jejímu jmenování a řada lidí na ulicích křičela, že Marie Benešová bude ovlivňovat nezávislost justice?

No to rozhodně nedělá. Naopak jde až do druhého extrému. Nechává věci plavat volným proudem, přezkoumání, pokud se nějaké děje, tak jsem si téměř jistý, že to probíhá od stolu. Bylo by zajímavé vědět i, ve kterém šuplíku úředníka na ministerstvu žádost o milost ležela, než to dostala k podpisu paní ministryně. Z toho ze všeho mě ale nejvíc zajímá role pana prezidenta, který se elegantně zbavil své odpovědnosti, kterou mu dává Ústava, a předal věc k vyřízení na ministerstvo spravedlnosti. Jeho postup musím respektovat, ale vnitřně s ním nesouhlasím. Netajím se tím, že byla doba, kdy pro mě Miloš Zeman byla obrovská autorita, důvěryhodný člověk, za kterého bych dýchal. Často si kladu otázku, co se stalo od té doby, a marně na ni hledám odpověď, protože na názory bulváru nedám.

Podle vás prošel Miloš Zeman nějakou proměnou? Z čeho tak usuzujete? 

Ještě, než se stal prezidentem, měl jsem možnost se s ním několikrát, a to i na delší dobu, osobně setkat. Vzbuzoval respekt. Vždy z něj vyzařovala pozitivní energie, životní optimismus, který by mu mohl leckdo závidět. Vím, o čem mluvím. Při jeho návštěvách Slovácka jsem měl možnost podílet se na přípravě a organizaci zpravidla jeho několikadenního pobytu. Kromě toho, že dokázal naplnit sály při setkaní s občany, tak nezkazil žádnou legraci. Když jako expremiér a budoucí prezident poklekl před radnicí ve Vlčnově před krojovaným mladým chlapcem, jinak králem z Jízdy králů, poznamenal velmi vtipně, že je první panovník, před kterým kleká, že to neudělal ani před britskou královnou. Tím získal sympatie celého Vlčnova, ale i značné části obyvatel Slovácka. Velmi vtipný se ukázal, i když mně napsal v restauraci u piva omluvenku s písemným vzkazem pro moji ženu. Cituji: Milá Květo, mohu Vás ujistit, že Petr dnešní noc nespal s jinou ženou, protože trávil čas se mnou. Vždy zajímavě vyprávěl, ale dokázal i naslouchat. Uvádím to proto, že mám na tu dobu pěkné vzpomínky, a rovněž proto, že se mi nechce věřit, že člověka s obrovským charisma a nadhledem, může změnit protokol, věk či okolí. Jeho kritici mluví o projevu arogance moci. V duchu se omlouvám mému dobrému příteli, se kterým jsem prožil nejlepší léta mého života, za to, že jsem mu křivdil. On jako jediný z naší početné party stále mladých na jednom z pravidelných setkání odmítl mé přání dát Miloši Zemanovi svůj hlas podpisem do podpisových archů před volbou prezidenta. Velmi mě tím zklamal snad poprvé v životě, nejen tím, že nepodepsal, nevyslyšel přání svého přítele, ale hlavně tím, že naprosto nečekaně a sebevědomě, jinak jako levicový volič, před všemi prohlásil, že Miloši Zemanovi nevěří a uvedl důvody, které se bohužel ukázaly s odstupem času jako pravdivé.

Vaše osobní příběhy jsou příběhy dvou občanů. Dnes je Miloš Zeman významným státníkem a takový život může pozměnit každého člověka. Litujete zpětně těch hezkých chvil?

Nic z toho, co bylo, nelituji, protože vše chápu konkrétně historicky. Tehdy to byl jiný Miloš Zeman. Není jistě náhodou, že slyším i od jeho příznivců, že proměna, kterou pan prezident prošel, se nedá přehlédnout. Zůstává otázkou, proč tomu tak je? To, že nyní Miloš Zeman neslyší, nevidí, nečte a naslouchá jen těm, kteří mu říkají to, co chce slyšet, anebo těm, kteří mu lžou, si cvrlikají vrabci na střeše. Proč rezignuje jako hlava státu na jednu ze svých ústavních povinností hájit spravedlnost v naší zemi? Nechat rozhodovat o udělení milosti ministra spravedlnosti je sice pohodlné, ale je to obrovský projev alibismu. Je zvláštní, že když to chce zřejmě jeho okolí, tak převezme odpovědnost sám, jako tomu bylo v případě Kajínka. Proč to tedy neudělá i v naprosto odůvodněných případech, kde navíc jsou zdravotní a humanitární důvody. V jednom z dopisů panu prezidentovi jsem mu napsal, že je sice šlechetné udělit ve výjimečných případech milost prezidenta vážně nemocným občanům ve výkonu trestu, často i recidivistům, ale co mají dělat ti, kteří jsou bohužel v tomto případě zdraví, ale podle všeho nevinní, oběti justičního omylu nebo zločinu. Tak jak předal pan prezident své pravomoci v případě milostí ministrovi spravedlnosti, tak by mohl převést i jiné své pravomoci na ústavní činitele či ministry, což by v některých případech mohlo být i dobře. Ale k čemu pak budeme potřebovat Hrad? Situací, kdy pověřil ministra spravedlnosti rozhodnout o milostech, vytvořil pan prezident vědomě či nevědomě začarovaný kruh, kde všichni s pocitem falešné solidarity raději plavou s proudem, než by se postavili proti zlu. Jak jinak vnímat stav, kdy systémem padajících výkalů rozhoduje i po všech opravných prostředcích o milostech ten samý dokonale propojený systém v naší rádoby nezávislé justici. K vině a trestu se tak znovu vyjadřují ti, kteří u toho byli na začátku, kteří nespravedlivé tresty udělili. Jejich vyjádření odpovídá rozsudkům bez toho, aniž by k tomu byl vytvořený tým expertů, soudních znalců, kteří by posoudili názory obhajoby a nezávislých odborníků a předložili závěry jako podklad pro rozhodnutí prezidenta.

Prezident má ale přece právo nechat si poradit a kdo by mu měl radit více než ministr spravedlnosti?

A to je právě ten rozdíl ve vnímání role prezidenta. Nikdo mě nepřesvědčí, že v případě institutu milosti by to mělo být jinak. Tak jak jsem již uvedl, radit by v tomto případě měli panu prezidentovi  ti, kteří jsou nezávislí na rezortu Ministerstva spravedlnosti. V čele těchto expertů by měla stát uznávaná osobnost, která není servilní vůči tak zvaným oficiálním názorům, jako např. pan Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka Ph.D. který několikrát prokázal, že je nejen špičkový odborník v oblasti práva ale, že jde o odvážného a čestného muže. Už slyším ty hlasy namyšlených zástupců justice, některých pánů profesorů a docentů, kteří to mají v popisu práce, jak tomu nerozumím, že to vše odpovídá zákonům atd. Někdy ale za spoustou slov, proč to nejde, a za sebedokonalejší slovní ekvilibristikou, doplněnou výčtem paragrafů, by bylo dobré vidět i člověka, obyčejný lidský přístup. A to v některých případech schází bohužel i panu prezidentovi. Ať se na mě nezlobí, ale jeho rezignace na jednu ze základních hodnot člověčenství, kterou je spravedlnost, není projev hrdinství, ale zbabělosti. To není otázka principů či zásadovosti, ale jak už jsem uvedl, čistý alibismus, neúcta k lidem. V tom mě můj prezident velmi zklamal. Právě spravedlnost je to, o co by jako hlava státu měl dbát nejvíc, a ne to nechat na jiných, na těch, co mají máslo na hlavě. Byl to ostatně pan prezident, který několikrát, když se mu to hodilo, upozornil na prohřešky české justice i na skutečnost, že vězení se dá v naší zemi objednat. Jak si může být jistí tím, že právě v případě nespravedlivě odsouzených a uvězněných v kauze FVE Chomutov nešlo o objednávku, když vše tomu nasvědčuje.

Jste skutečně skálopevně přesvědčen, že odsouzení v kauze dvou chomutovských solárních elektráren jsou nevinní? 

Stoprocentně. Já tu kauzu znám velmi dopodrobna. A nejsem zdaleka sám, kdo je přesvědčen o tom, že v tomto případě došlo buď k justičnímu omylu, nebo dokonce justičnímu zločinu. Velká řada odborníků, právníků, soudních znalců nad touto kauzou a jejím výsledkem nevěřícně kroutí hlavou. Nedávno jsem si v Parlamentních listech přečetl rozhovor s Alenou Vitáskovou, bývalou předsedkyní ERU, která má v tomto směru nejvíc informací, a zdá se mi, že její vyjádření jsou nejvěrohodnější. I ona je přesvědčená, že Zemek a spol. jsou nevinní, a ti, kteří je odsoudili, nehráli čistou hru. Já za naprosto skandální považuji doslova drakonické tresty za něco, co se nestalo, a to, že ti, kteří by to mohli napravit, jsou lhostejní, strkají hlavu do písku. Za určitých okolností bych i pochopil, že stát hledá důvody, aby Zemkovi nemusel zaplatit to, k čemu se zavázal. Co mě ale zvedá ze židle, je v tomto případě to, že na místo toho, aby se těmto jinak bezúhonným a ctihodným občanům stát omluvil za to, že je uvedl v omyl, zavře je do vězení jako těžké zločince. To je za hranou, to nese znaky justičního zločinu. V tomto případě, kdy to nezajímá ani pana prezidenta, by to mohla prošetřit nejlépe nezávislá skupina poslanců Parlamentu ČR, která si v minulosti dokázala poradit i s jinými obdobnými kauzami.

Popisujete závažné problémy, ale popravdě řečeno, stát a celá společnost má před sebou jinou, existenční výzvu. Zvládnout celosvětovou pandemii. Může mít vaše snaha vůbec v této chvíli nějaké slyšení?

Já si myslím pravý opak. Doba, kterou prožíváme, potvrzuje, že pokora k životu a ke svému bližnímu scházela nám všem. Možná že dnes více jak kdy jindy se zamýšlíme nad významem slov. Slovo spravedlnost nemá pro všechny stejný význam. Každý z nás nyní poznává na vlastní kůži, co je to strach o sebe a své blízké, úcta k druhému a solidarita. Je zřejmé, že pocit výjimečnosti, neohroženosti a nadřazenosti těch, kteří často chladnokrevně rozhodují o osudech lidí, má své meze.  Nikomu ani v budoucnu nedává žádný zákon právo, aby si spravedlnost a nezávislost vysvětloval po svém jen proto, aby vyšel někomu vstříc, aby ukojil své nízké pudy, řešil svůj komplex méněcennosti. Jak jinak si mimo jiné vysvětlit mé zážitky z jednání soudu na podzim loňského roku v Brně. Projednávala se kauza, která by se v jiné demokratické zemi ani před soud nedostala. Soudce kuňká, nikdo mu nerozumí, co říká, opakuje neustále naučená slova, která jsou použitelná u každého soudu. Na argumenty obhajoby reaguje povýšeně a arogantně, vyjádření obžalovaných jej obtěžuje. Státní zástupce šeptem čte monotónně skoro hodinu projev, který mu zřejmě někdo napsal, do jednacího sálu se přitom ani jednou nepodívá. Je očividně rád, že se ho nikdo na nic neptá. Nakonec je zřejmé, že když to dočte, prožívá pocit uspokojení nad svým výkonem. Hlavně že to má za sebou. Možná by stálo za to přenášet jednání některých soudů v přímém přenosu ČT.  Věřte, že by to mnohým lidem otevřelo oči a poodhalilo odbornou a morální úroveň některých soudců a stáních zástupců. Mnohé situace z jednání soudů by zcela jistě zvýšily sledovanost televize a některé by se mohly použít do silvestrovských pořadů. Kdyby nešlo o vážné věci, byl by to důvod k zamyšlení pro ředitele některé z televizí. Jsem přesvědčený, že v případě soudu, kterého jsem měl možnost se zúčastnit, nešlo ani náhodou o to najít spravedlnost. Když jsem nedávno na jedné z našich akcí poslouchal slova vyhozeného policisty, státního zástupce a soudce jen proto, že měli čas od času na věc jiný názor než ten, který by se od nich očekával, je mi jasné, že slova o nezávislosti a spravedlnosti naší justice jsou z velké části jen prázdná slova a zase jen slova.

Vy jste se rozhodl vystoupit veřejně s některými hodně závažnými obviněními. Proč jste zvolil tuto formu?   

V posledních několika letech se stalo velkou módou, nešvarem nebývalých rozměrů, neodpovídat na dopisy občanů, zvláště pokud se v nich o něco žádá, něco navrhuje, nebo si někdo na něco stěžuje. Nechává se to takzvaně vyhnít. A to je i důvod, proč jsem dal přednost rozhovoru s vámi před dopisem, na který bych stejně nedostal odpověď. Všichni ti nahoře jsou totiž velmi vytíženi a na obyčejného smrtelníka není čas. Úředníci si vystačí s přebujelou administrativou a byrokracií, kterou si vytváří sama státní mašinérie. Pamatuji si dobu, kdy to tak nebylo. Poměrně dlouho jsem pracoval v jednom z centrálních orgánů státní správy a neodpovědět na dopis od občana bylo považováno za vážné porušení pracovních povinností. Holt časy se mění, ale ne vždy k lepšímu, přesto, že počet pracovníků na ministerstvech a v dalších centrálních úřadech se zdvojnásobil, jejich platy se výrazně zvýšily a technické vybavení je na nejvyšší úrovni.

Možná jsem naivní snílek nebo nepoučitelný optimista, ale právě nyní, kdy celá naše země strádá, prochází zkouškou ohněm, sounáležitosti a očekává mimořádné činy od svých občanů, by podle mě pan prezident měl přehodnotit své rozhodnutí a svým gestem dobré vůle a solidarity s rodinami uvězněných by skutečně měl vyhlásit amnestii, zejména pro poprvé uvězněné za hospodářskou trestnou činnost, protože oni si zcela jistě zbývající trest rádi odpracují poctivou prací při obnově naší země. Jsem si vědom, že to, o čem si spolu teď vyprávíme, je z hlediska současných problémů světa, kdy jde o životy lidí, pro mnohé nezajímavé téma, ale zcela jistě to tak není pro ty, kteří s pocitem obrovské křivdy a nespravedlnosti jsou ve vězení. Ne vše je možné odkládat.

Autor rozhovoru: Aleš Mazúrek

Zdroj: Parlamentní listy