Ústavní soud přikryl porušení ústavního práva na zákonného soudce, kterého se dopustil brněnský krajský soud. Podle Ústavního soudu vlastně došlo k promlčení nepromlčitelného základního práva.
Je pozoruhodné, jak si s námitkou poradil druhý senát Ústavního soudu usnesením z 30. 9. 2019, II.ÚS 1394/19, zpravodajka Kateřina Šimáčková. Ústavní soud stížnost odmítl, aniž si vyžádal trestní spis, kde byly rozsáhle argumenty obhajoby, a aniž by si vyžádal stanoviska jednotlivých soudů jako účastníků řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud hledal, jak by se námitce o porušení práva na zákonného soudce mohl vyhnout, neboť, proč věc skončila právě u senátu soudce Krajského soudu v Brně Aleše Novotného v daném konkrétním složení, nelze zjistit z rozvrhu práce soudu, ani z vyjádření místopředsedy pro trestní úsek Krajského soudu v Brně Aleše Flídra. Ústavní soud proto raději uvedl, že námitka o porušení práva na zákonného soudce nemůže být přezkoumána, protože nebyla uplatněna od počátku. Uplatněna přitom byla před odvolacím i dovolacím soudem. To vše přestože Ústavní soud uznal, „že by bylo přesvědčivější, pokud by místopředseda Krajského soudu v Brně vysvětlil, proč předmětná věc napadla právě danému konkrétnímu soudci podle rozvrhu práce, a nikoli proč je rozvrh práce komplikovaný a proč je argumentace obhajoby mylná“.
Právo na zákonného soudce je chráněno ústavně, je nepromlčitelné, nezcizitelné a nezadatelné. V praxi Ústavního soudu však právě výrokem ve věci zákonného soudce došlo k promlčení a zcizení základního práva na zákonného soudce. Je totiž zřejmé, že pokud Ústavní soud stanoví, že se nebude porušením nějakého základního práva zabývat, protože nebylo uplatněno dříve, dokonce již u soudu první instance, vytváří protiústavně jejich faktickou promlčitelnost.
V praxi může dojít k porušení práva na zákonného soudce z různých důvodů. Je možné, že je nepříslušný věcně či místně celý soud, což je obvykle zřejmé. Je možné, že je soudce podjatý. V takových případech je důvodné požadovat, aby strany v otázce obsazení soudu vznesly námitku bez zbytečného odkladu.
V daném případě však byla námitka vznesena, protože soud nebyl obsazen podle rozvrhu práce. Je logické, že občané spoléhají na férové jednání státní moci. Nemohou přece kontrolovat při každém kroku státní moc, zda jedná podle pravidel, které si stát nastavil sám. Občané nemají finanční ani časové možnosti být neustále bdělými četníky, kteří sledují, zda stát nepodvádí. Jestliže platí zásada předpokladu správnosti rozhodnutí státní moci, pak tato zásada dopadá na jakoukoli činnost státu. Je žádoucí princip důvěry občanů v činnost státních orgánů, což znamená, že protiprávní praktiky musí být potírány a vyvozeny důsledky ve prospěch postižených lidí, ne v jejich neprospěch.
To platí i pro soudy. Je běžné, že strany soudního řízení, nesedí nad rozvrhem práce a nezkoumají, zda případ soudí soudce, který jej má z rozvrhu práce řešit. Ani to vyřešit nemohou, pokud neznají pořadí nápadu předchozích věcí, aby zjistili, zda je dodržováno kolečko přidělení věci jednotlivým soudcům. Ústavní soud fakticky považuje porušování práva na zákonného soudce za normalitu, kdy vyžaduje, aby si účastník sám hlídal to, že justiční systém se vůči němu nedopouští podrazů a případně je ihned rozporoval. A pokud je rozporuje až v rámci opravných prostředků, má smůlu. Ústavní soud tak zavedl, v rozporu s ústavní normou, promlčení práva na zákonného soudce, přitom ani neuvedl, po jaké lhůtě právo na zákonného soudce již nepožívá ochrany Ústavního soudu. Tím umožňuje manipulace s trestním řízením.
(zdroj text + foto: parlamentní listy)
