Soudce a státní zástupce jsou sveřepí a nechtějí se s rozhodnutím Nejvyššího soudu smířit. Vývoj v případu vyvolává otázku, zda soud rozhodoval bezchybně i v případě šesti dalších odsouzených, kteří jsou nyní ve vězení.
Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12.-13. listopadu 2019 téměř nepozorovaně.
Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře r.2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání a ve snaze škodit se neštítil použití nepravdivých argumentů.
Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup v Týdnu s prezidentem na něj upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990.
Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem : odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství.
Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil.
Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem.
Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný dne 12. listopadu 2019 v 9 hod. hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů.
Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obž. Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popř. aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin.
Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obž. Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obž. Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obž. Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění.
Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění.
Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova.
Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku.
V 9:54 bylo „vymalováno“.
Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných, čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle.
Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde, než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví.
Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce.
Čtyři morality na závěr:
- Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit.
- Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem.
- Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně.
- Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: např. jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal.
Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, vyúsťující v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů.
Zdeněk Jemelík
zdroj: ceska-justice.cz
