Už řadu let řeší soudy a policie kauzy fotovoltaických elektráren. Ve své právnické praxi se jimi zabývá i JUDr. Naděžda Kratochvílová. Požádali jsme ji o vysvětlení některých nejasností, a tak vznikl rozhovor, který se týká obecně případů fotovoltaických elektráren, ale i konkrétně tří chomutovských elektráren v majetku společností, které patří do skupiny firem Z-Group miliardáře Zdeňka Zemka.
V minulých letech projednávaly soudy případy elektráren Saša – Sun a Zdeněk – Sun, které stojí v podniku Válcovna trub Chomutov a patří do majetku skupiny Z-Group. Letos se k soudu dostala i kauza třetí chomutovské elektrárny VT – Sun. Jaký je Váš pohled na tento případ?
Nejde jen o kauzy těchto tří fotovoltaických elektráren, ale i o další. Dochází při nich k nesmyslnému stíhání nevinných lidí, kdy trestní řízení je zneužíváno ke zcela jiným účelům, než ke kterým má sloužit, a vše je uměle vykonstruované s cílem zakrývat zdražování elektřiny a likvidaci fotovoltaických elektráren.
Podle orgánů činných v trestním řízení se obžalovaní v těchto kauzách snažili získat licenci, i když elektrárny nebyly dokončené. O jejich vině má svědčit předávací protokol a revizní zpráva na elektrárnu.
Ve všech kauzách se jedná o totožný scénář – nedokončená fotovoltaická elektrárna. Nedokončenost se stává magickým slovem, ale přitom nikde není patrné, jak měla být nedokončená. Dále se objevuje pojem falešná revizní zpráva a nepravdivý předávací protokol. Orgány činné v trestním řízení tyto pojmy zcela nesprávně vyhodnocují a odmítají důkazy, a to i znalecké posudky, které obhajoba předkládá. Tím dochází ze strany orgánů činných v trestním řízení k ignoraci odborné stránky věci.
Stíhanými osobami jsou jednatelé, revizní technici, manažeři stavby. Orgány činné v trestním řízení automaticky dovozují jejich srozumění s tím, že elektrárna není dokončená. Dochází tak k ignorování subjektivní stránky trestného činu. Dále soudy dovozují jejich úmysl podvést Energetický regulační úřad, s cílem získat licenci a obohatit se. U jednatelů společností se vytváří nová kategorie odpovědnosti – a to, že jednatel automaticky musel vědět, že elektrárna není dokončená. Neexistující důkazy pak orgány činné v trestním řízení nahrazují jejich vlastní konstrukcí viny postavené na domněnkách a řadě nepravd.
Podpisem předávacího protokolu tedy majitelé elektráren nebo jednatelé společností nepotvrzovali, že je elektrárna dokončená?
Účelem předávacího protokolu mohlo být v určitých případech podle praxe Energetického regulačního úřadu doložení vlastnického práva k fotovoltaické elektrárně, avšak jednoznačně to nebylo doložení její kompletnosti nebo dokončenosti.
Ani z energetického zákona, ani z vyhlášky č. 426/2005 Sb. navíc nevyplývá, že by nezbytným předpokladem pro udělení licence byla celková stavební dokončenost nebo „kompletnost“ energetického zařízení.
Naopak z ustanovení § 9 vyhlášky č. 426/2005 Sb. je zřejmé, že žadatel o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích musí prokázat technické předpoklady, a to prostřednictvím stanovených dokladů, jež se mohou lišit v závislosti na tom, pro který typ energetického zařízení, resp. v jaké fázi jeho dokončenosti, se licence uděluje.
Soud nemá kompetenci samostatně řešit odborné otázky, díky ignoraci znaleckých posudků si soudy vytvořily vlastní hypotézu o těchto odborných otázkách, která však nemá oporu v žádném právním předpise, ani ve znaleckých posudcích.
Stejné důkazy, tedy předávací protokol a revizní zprávu, přijal soud i v případě elektrárny VT – Sun?
Konkrétně u fotovoltaické elektrárny VT – Sun, kde byl vydán rozsudek soudu prvního stupně a proti němu bylo podáno odvolání, které však Vrchní soud zamítl, soudy zcela rezignovaly na jakékoli dokazování ohledně dokončenosti elektrárny VT – Sun ke dni 31. 12. 2010. Předávací protokol v této kauze byl pouze interní, jednalo se o formulářový protokol, který byl vytvořen a používán i pro další fotovoltaické elektrárny pro interní potřebu.
Nikdy nedošlo k řádnému ohledání této elektrárny oprávněnými osobami, tedy pracovníky Energetického regulačního úřadu. Elektrárna je postavená na střeše, kde tito lidé nikdy nebyli. Provedli neformální kontrolu „přes plot“. Tu ale rozhodně nelze považovat za důkaz o nedokončenosti elektrárny. Svědci, kteří tuto kontrolu prováděli, neznali projektovou dokumentaci a nevěděli, jaký je skutečný rozsah díla (třetina plochy střechy není a neměla být podle projektové dokumentace zastavěna), a proto jejich dojem o nedokončenosti mohl být mylný. Naproti tomu soudy klíčové svědky (dodavatele stavby a dělníky, kteří na střeše pracovali) vůbec nevyslechly s odůvodněním, že mají dostatek jiných důkazů.
Podle tvrzení soudu se obžalovaní v kauzách Saša – Sun a Zdeněk – Sun mohli v budoucnu obohatit o jednu miliardu 130 milionů korun…
Ve všech těchto trestních řízeních je zcela nesprávně stanovena výše údajné škody. Podle orgánů činných v trestním řízení mělo dojít k neoprávněnému obohacení za dobu následujících 20 let provozu fotovoltaické elektrárny. To je zcela hypotetická konstrukce vyčíslení potencionálního obohacení, aniž by bylo zohledněno, zda je to v reálných podmínkách vůbec možné.
Jedná se opět o otázku odbornou a zodpovězení této otázky přísluší soudnímu znalci, který by ve zpracovaném znaleckém posudku stanovil výši škody. Soudy však dle mých informací vycházely pouze z jakéhosi odborného vyjádření Ing. Michálka. V průběhu všech mně známých trestních řízeních tak nebyla řádným způsobem objasněna výše škody. Soudy zastávají názor, že škoda má být vypočtena jako rozdíl mezi výkupními cenami roku 2010 a roku 2011. Nezohledňují ale přitom vůbec rozsah nedokončenosti elektrárny. V některých případech připouštějí, že mohly být elektrárny v podstatné míře dokončeny, pak ale měly vyčíslit škodu jen z toho, co nebylo dokončeno. A navíc správní řád dovoloval, aby Energetický regulační úřad vydal licenci na nižší výkon elektrárny, než byl původně plánovaný. Toto však ERÚ neučinil. Posouzení otázky vzniku škody a neoprávněného obohacení, jakož i jejich výše, je v daném případě rozhodující pro trestněprávní kvalifikaci jednání stíhaných osob.
Kdo tedy podle Vás způsobil škody vzniklé vysokou výkupní cenou za energii z fotovoltaických elektráren?
Samotný stát připravil v roce 2005 podmínky pro podnikání v dané oblasti a v souladu s politikou EU se rozhodl podporovat výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Nikdo ze stíhaných, ale dnes již i odsouzených lidí, nebyl mezi těmi, kdo podmínky schvalovali. Nelze je vinit z toho, že stát jim nabídl takové podmínky, které se mu následně zdály nevýhodné. Nezbývá než požadovat po státu, aby nesl následky svého jednání a nepřenášel ho na podnikatele.
V roce 2010 neexistovaly téměř jakékoliv praktické a v podstatě ani teoretické zkušenosti s tím, jakým způsobem by měl postupovat žadatel o licenci, pokud vzniknou nějaké problémy s vydáním licence. Omezení meziročních změn výkupních cen bylo změněno novelou (zákon č. 137/2010 Sb.) zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů přijatou v režimu legislativní nouze. Ta umožnila rapidní snížení výkupních cen elektřiny dodané do sítě pro FVE o více než 50 %.
Na tuto novelu pak navázalo cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 z 8. 11. 2010, které bylo ale nezákonné. Tímto cenovým rozhodnutím byly s účinností od 1. ledna 2011 (tj. za necelých 8 týdnů) pro FVE podstatně sníženy výkupní ceny elektřiny dodané do sítě. Tento cenový výměr není vůbec ničím podložený, je v rozporu hned s několika zákony, a soudy toto vůbec nezohlednily, nezabývaly se tím. A právě tento cenový výměr orgány činné v trestním řízení využily ke kriminalizaci správní řízení a zavírání nevinných lidí.
Zákonodárce si při schvalování zákona č. 330/2010 Sb., který umožnil radikální snížení garantované výkupní ceny elektřiny z FVE, byl dobře vědom ústavní problematičnosti, kdy nová právní úprava dopadá na investory, kteří investovali své prostředky v dobré víře v platnost předchozí právní úpravu. Proto schválil přechodné ustanovení týkající se roku 2011. To říká: Připojí-li výrobce elektřiny ze zdroje nepřipojeného do přenosové nebo distribuční soustavy uvedeného do provozu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona takový zdroj do přenosové nebo distribuční soustavy do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, právo na podporu podle dosavadních předpisů zůstává zachováno. Pro účely stanovení podpory se takový zdroj považuje za zdroj uvedený do provozu dnem, kdy došlo k jeho připojení k přenosové nebo k distribuční soustavě.
Z tohoto přechodného ustanovení tedy plyne, že FVE, které jsou v provozu, byť nejsou připojené a budou připojené v roce 2011, mají nárok na podporu podle dosavadních předpisů, tedy předpisů platných v roce 2010. Zákonodárce tím chtěl odstranit pro tyto FVE nepřiměřeně tvrdé důsledky novelizace zákonné úpravy. Pokud by tedy soud trval na tom, že licence nebyla vydána na koci roku 2010 oprávněně, pak ale na dotčené FVE dopadá uvedené přechodné ustanovení.
I kdyby tedy licence nebyla vydána 31. 12. 2010, mohl provozovatel FVE získat licenci ERÚ i po 1. 1. 2011 až do 31. 12. 2011, což by učinil, a mohl být připojen k distribuční soustavě. Pak by mu byla poskytována podpora podle dosavadních předpisů. Plyne z toho, že ať by byla licence získána v roce 2010 či 2011, příslušela by dotčené FVE stejná podpora, a tedy nevzniká žádná škoda ani majetkový prospěch. Soudy musí znát platné právo a aplikovat jej z úřední povinnosti, avšak v tomto případě soudy tento klíčový aspekt plynoucí z platného práva zcela ignorují. To, že soudy neaplikovaly čl. 2 bod 2 zákona č. 330/2010 Sb., je porušením ústavní zásady zákonnosti, která plyne z čl. 2 odst. 3, čl. 95 Ústavy č. 1/1993 Sb. a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) (dále jen „zákon OZE“) v § 6 ukládá povinnost ERÚ stanovit výkupní ceny tak, aby bylo dosaženo 15-ti leté návratnosti investice, a dále stanovuje další podmínky s relativně přesně vymezeným zmocněním a povinnosti a postupy ERÚ při stanovování výše roční podpory formou výkupních cen a zelených bonusů.
Prováděcí vyhláška č. 475/2005 Sb. k zákonu OZE dále stanovuje na trhu dominantně používanou metodu kalkulace návratnosti investice prostřednictvím dosažení přiměřeného výnosu z vloženého kapitálu za dobu životnosti výroben, který je dán tržně stanoveným váženým nákladem kapitálu označovaným jako WACC (angl. Weighted average cost of capital), přičemž čistá současná hodnota toku hotovosti za dobu životnosti výrobny nesmí být záporná. Pro účely těchto kalkulací zákon OZE v § 6 přímo určuje klíčové technické a ekonomické parametry, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu (měrné investiční náklady), účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení, přičemž tyto má dále stanovovat a kvantifikovat prováděcí předpis, a to v ročním intervalu.
V případě cenového rozhodnutí ERÚ č. 2/2010 je porušen zákon tím, že neodráží ust. § 6 zákona OZE. Ustanovení § 6 zákona OZE založilo investorovi do solární elektrárny legitimní očekávání, že pokud v roce 2010 dokončí výstavbu elektrárny a splní technické a ekonomické parametry stanovené ERU v příloze č. 3 vyhlášky č. 475/2005 Sb., ve znění v době výstavby, umožní mu podpora ze strany státu patnáctiletou návratnost jeho investice i v případě, že elektrárna nebude mít licenci nebo nebude do distribuční soustavy připojena před koncem roku 2010. Cenový výměr je proto ve vztahu k dalším podmínkám nároku na podporu koncipován nezákonně a bez zákonného zmocnění.
Další nezákonnost, o které jsem již hovořila, spočívající ve výkladu tohoto cenového rozhodnutí, je třeba spatřovat v jeho evidentním rozporu se zákonem č. 330/2010 Sb., kterým se mění zákon OZE. Jde o jeho přechodná ustanovení uvedená v čl. II. Tato novela zcela ukončila podporu výstavby fotovoltaických elektráren s účinností od 1. 1. 2011 s výjimkou střešních instalací nad 30 kW. Zároveň však stanovila přechodné období pro leden a únor 2011, aby výrobny bez ohledu na instalovaný výkon měly právo na podporu v řádné, zákonem stanovené výši. Zákonodárce si byl vědom, že existuje množství rozestavěných elektráren, které především z kapacitních důvodů provozovatelé distribučních soustav nestihnou připojit k elektrizační soustavě, nebo ERÚ k nim nestihne vydat licenci ještě v roce 2010, a proto stanovil přechodné období, aby i tyto elektrárny byly podporovány v zákonné výši, respektive aby investice do těchto elektráren nebyly zmařeny.
Poškození investoři se nemohou domáhat přímo změny cenového předpisu, neboť nejde o rozhodnutí správního orgánu, o tzv. jiný nezákonný zásah a ani o opatření obecné povahy. Cenové rozhodnutí je právním předpisem vydávaným ERÚ na základě ust. § 17 odst. 6 písm. d) energetického zákona ve spojení se zákonem č. 265/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost, že nelze přezkoumat cenová rozhodnutí soudem, je v nesouladu s ust. čl. 37 odst. 16 a 17 směrnice ES a Rady 2009/72/ES, o elektřině, a čl. 41 odst. 16 a 17 směrnice 2009/73/ES, o plynu. To ostatně vyplývá z čl. 2.6, resp. výtky č. 6 Výzvy Evropské komise ze dne 7.12.2017, čj. 2017/2152, C(2017)8130, na základě které je poukazováno na porušení Smlouvy č. 2017/2152. Evropská komise touto výzvou zahájila vytýkací řízení vůči ČR v otázce porušení unijního práva v oblasti energetiky.
